Jiné
Vítejte na stránce bolivar.wbs.cz v sekci Jiné
Úpravu tohoto bloku zahájíte dvojklikem...
Evo Morales – velký bojovník proti chudobě
Bolívie patří k nejchudším a nejméně rozvinutým jihoamerickým zemím, přestože disponuje nesmírným nerostným bohatstvím včetně rozsáhlých ložisek stříbra. Nicméně od ledna 2006, kdy se prezidentem Bolívie stal Evo Morales, se kvalita života v této zemi značně zvýšila. Došlo k poklesu extrémní chudoby z 38 na 28 %, bylo ukončeno hospodářské vydírání Bolívie a obnovena její skutečná nezávislost.
Nacionalizace klíčových podniků
První indiánský prezident ve své inaugurační řeči slíbil, že jeho vláda zahájí novou éru a ukončí 500 let kolonialismu. Co slíbil, to se snaží splnit i přes odpor USA a nadnárodních korporací. Hlavní úsilí Moralesovy vlády je zacíleno na vymýcení chudoby a negramotnosti. Během prvního funkčního období se mu podařilo zvýšit životní standardy chudých Bolivijců státními zásahy do ekonomiky a získáním kontroly nad přírodním bohatstvím země. Od roku 2006 došlo k zestátnění několika důležitých podniků: státní dohled se rozšířil na důlní průmysl, telekomunikace, energetický sektor, dřevozpracující průmysl, dopravu a vodohospodářství, čímž si vláda pojistila kontrolu klíčových sektorů rozvoje národního hospodářství. Pokračuje znárodňování ropného průmyslu cestou vyjednávání nových podmínek s investory, které státu zajišťují majoritní kontrolu. Znárodnění nebo zestátnění je v českých neoliberálních médiích považováno za sprosté slovo a moderátoři se nikdy neopomenou tvářit pohoršeně, když se v některé zemi něco takového děje. Proč ale prezident Morales v těchto dnech přistoupil k zestátnění dvou poboček španělského energetického koncernu Iberdrola? Důvody jsou prosté – chce dosáhnout zlepšení zásobování bolívijského venkova, kde se monopolní dodavatel energií nechce angažovat, protože mu to nepřináší dostatečný zisk. Vláda rovněž usiluje o udržení stabilních cen elektrické energie, neboť jejich výkyvy ohrožují stabilitu bolívijské ekonomiky.
Budování sociálního státu
Evo Morales považuje za nutné, aby z národního bohatství měli prospěch všichni občané. Sociální programy zahrnují mj. zavedení starobních penzí a příspěvky matkám pod podmínkou, že jejich děti budou chodit do školy a na zdravotní prohlídky. Rolníkům byly zdarma poskytnuty stovky traktorů. Ceny energií a potravin začal kontrolovat stát a nově založený úřad distribuuje jídlo za dotované ceny. Sám prezident si ihned po svém zvolení snížil plat o 57 % a měsíčně pobírá v přepočtu cca 35 600 Kč. To vše je doprovázeno hospodářským růstem okolo 5 % HDP. Není divu, že Evo Morales má nejvíce stoupenců mezi chudým domorodým obyvatelstvem a je nenáviděn velkokapitálem.
V lednu 2009 občané schválili v referendu novou ústavu a 64 % hlasů opětovně potvrdili prezidenta v úřadu. Jeho popularita tak oproti minulým volbám vzrostla o 10 %. Moralesova strana Hnutí za socialismus získala dvoutřetinovou většinu v obou komorách parlamentu. V reakci na toto velké vítězství prezident prohlásil, že je zavázán urychlit tempo změn a pokračovat v socialistických reformách. Evo Morales se hlásí k odkazu revolucionáře Ernesta Che Guevary, který byl v roce 1967 zabit právě v Bolívii. V roce 2009 nechal na znamení obdivu instalovat v prezidentském paláci Guevarův portrét vyrobený z listů koky. „Evo“ je také pověstný neformálním stylem oblékání – místo obleku s kravatou nosí tradiční indiánský oděv, což vzbuzuje pozornost západních médií.
Problematické vztahy s USA
Bolívijská cesta k socialismu není po chuti USA, a proto se vztahy mezi Washingtonem a La Pazem po zvolení Moralese zhoršily. Prezident však pouze řekl nahlas pravdu, o které se do té doby nemluvilo:
„V průběhu více než padesáti let vnutily Spojené státy naší zemi asymetrické, submisivní, zlomyslné, povýšené a hegemonické vztahy… Washingtonu nikdy nešlo o rozvoj Bolívie a programy „kooperace“ vždy posilovaly bolívijskou závislost. USA nikdy nepodporovaly to, aby se Bolívie stala demokratickým a sociálně spravedlivým státem s vysokou aktivitou občanů. Naopak dělaly všechno proto, aby lidi rozdělily a vyvolaly střety jedněch s druhými“.
V září 2008 Morales obvinil amerického velvyslance Goldberga z podněcování občanských nepokojů a podpory separatismu v pěti provinciích, v nichž se tvoří 75 – 80 % HDP a vypověděl ho ze země. Existují důkazy, že Američané financovali shromáždění, demonstrace a nevládní organizace a podněcovali radikalizaci občanů. Washington poté zareagoval recipročním aktem a následně venezuelský prezident Hugo Chávez na znamení solidarity s Bolívií rovněž vypověděl amerického ambasadora ze země. Bolívie je totiž spolu s Venezuelou, Ekvádorem, Kubou, Nikaraguou a několika karibskými ostrůvky členem antiimperialistické Bolívarovské aliance lidu naší Ameriky (ALBA). Po zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem se vztahy mezi oběma zeměmi mírně zlepšily, avšak poté, co NATO vpadlo do Libye, vyzval Morales Obamu, aby vrátil Nobelovu cenu míru. Evo Morales, jenž prohlásil, že „největším nepřítelem lidstva je kapitalismus“, se domnívá, že Spojené státy Bolívii nikdy neodpustí znárodnění energetických surovinových zdrojů.
Perličkou na závěr je hoax, jenž vloni oznamoval ukončení činnosti společností Coca-Cola a McDonald’s v Bolívii v den „konce světa“ podle mayského kalendáře: Úřady země spojily odchod amerických gigantů z trhu s koncem kapitalismu. „21. prosinec musí být koncem nápoje Coca-Cola a začátkem mokočinče (nápoj z broskví), protože se planety staví do jedné řady poprvé za 26 000 let. A to je konec kapitalismu a začátek komunitarismu“, prohlásil prý bolívijský ministr zahraničních věcí. Skutečnost je taková, že McDonald’s v Bolívii zkrachoval již v roce 2011, protože o jeho produkty nebyl zájem.
Ondřej Kosina, historik a politolog, absolvent FF UK Praha.
Socialismus 21. má ve Venezuele stále masovou podporu.
Regionální volby, které se konaly 16. prosince za účelem zvolení nových guvernérů a legislativních zastupitelstev, skončily pro Sjednocenou socialistickou stranu Venezuely (PSUV) grandiózním úspěchem. Zvítězila ve 20 z 23 států a oproti volbám v roce 2008 si ještě polepšila. Pro kandidáty PSUV hlasovalo celkem cca 4,5 milionů a pro opozici cca 3,5 milionů lidí.
PSUV bude disponovat majoritou ve 22 státech, z toho jich 7 zcela ovládne. Pravice udržela státy Miranda, Amazonie a Lara. V Mirandě s 50 % vyhrál dosavadní guvernér a neúspěšný prezidentský kandidát Henrique Capriles, avšak toto nepřesvědčivé vítězství znamená, že bude muset spolupracovat se socialisty v legislativní radě při důležitých rozhodnutích, jako je schválení rozpočtů a regionálních zákonů. K urnám se dostavilo pouze 53 % oprávněných voličů, což je přičítáno demoralizaci pravicového elektorátu po porážce v říjnovém prezidentském souboji. Absence je tradičně vyšší při regionálních než při prezidentských volbách, považovaných za klíčové. Účast byla daleko vyšší v chudinských čtvrtích, kde chtěli nemajetní vyjádřit svou podporu vládním socialistům a povzbudit tak prezidenta Cháveze zotavujícího se po vážné operaci.
Pro kandidáty PSUV bylo signifikantním vítězství v pěti státech dosud ovládaných opozicí – mj. v nejlidnatějším státě Zulia, kde byla opozice u moci od roku 2000, v klíčovém průmyslovém a třetím nejlidnatějším státě Carabobo, kde dosud dominoval místní oligarcha Salas Feo a ve strategicky položeném státě Táchira při hranicích s Kolumbií. Porážka pravice zřejmě způsobí tenze uvnitř konglomerátu opozičních subjektů. Již bezprostředně po volbách si někteří její kandidáti stěžovali, že PSUV jen těžila ze soucitu Venezuelanů vůči nemocnému prezidentovi. To je jistě jeden z důvodů, ale zdaleka není jediný. Hugo Chávez se těší dlouhodobě vysoké popularitě zejména proto, že je lídrem Bolívarovské revoluce, jejíž sociální reformy obyčejným Venezuelanům významně zvýšily životní úroveň. Co je vlastně podstatou „socialismu 21. století“, jehož stoupenci nyní ovládají Venezuelu, Bolívii a Ekvádor?
Socialismus 21. století nemá téměř nic společného s byrokratickým socialismem sovětského typu, jak jsme jej poznali i v Československu. V první řadě odmítá diktaturu proletariátu i totalitu a vládní legitimitu opírá o demokratické volby a pluralitu politických stran s jasně vymezenou opozicí. Klade důraz na solidaritu a lidská práva (zj. právo na práci, bydlení, bezplatnou zdravotní péči a vzdělání), svobodu slova, shromažďování, náboženského vyznání a pohybu. Za občanské právo považuje soukromé vlastnictví, ale především sociální zajištění nejchudších občanů. Je zároveň velmi vlastenecký, protože obhajuje skutečnou státní suverenitu, kterou omezují především zahraniční podniky a průmyslové korporace drancující národní surovinové a nerostné bohatství. Proto socialisté 21. století neútočí na drobné a střední podnikatele, ale na oligarchii hájící zájmy bank, „trhů“, globálního kapitálu a spekulantů, kteří způsobili dosud největší ekonomickou krizi v moderních dějinách euro-atlantické civilizace.
Západní média ovládaná výše zmíněnými skupinami proto informují o situaci ve Venezuele velmi tendenčně. Selektují pouze negativní zprávy, vytrhávají výroky z kontextu a o pozitivech zásadně neinformují. Snaha zdiskreditovat Huga Cháveze a vykreslit ho jako diktátora je však neúspěšná. Logicky uvažující člověk si položí otázku: „Kterého diktátora by zvolila většina obyvatel čtyřikrát po sobě ve svobodných volbách, jejichž legitimitu nezpochybňují ani pozorovatelé OSN?“ Diváci a čtenáři mainstreamu se nikdy nedozví, že hlavní příčinou, proč je Chávez trnem v oku USA a jistých zájmových skupin, je skutečnost, že z ohromného venezuelského nerostného a surovinového bohatství již nemají prospěch jen nenasytné pijavice z nadnárodních korporací, ale prostřednictvím sociálních programů jej užívají potřební občané. Dezinformace, polopravdy a lži korporátních médií slouží jedinému účelu – připravit půdu pro změnu režimu ve Venezuele formou podnícení vnitřních nepokojů (Sýrie) nebo vnější „humanitární intervencí“ (Irák), popř. kombinací obojího (Libye). Podaří-li se prezidentovi Chávezovi za pomoci kubánských lékařů vyhrát boj se zákeřnou nemocí, k jednomu z výše popsaných scénářů dříve či později dojde, už jen z toho důvodu, že Venezuela je v současnosti zemí s největšími zásobami ropy na světě.
Ondřej Kosina, historik a politolog, absolvent FF UK Praha.
Latinská Amerika se vymaňuje z područí USA
Třiatřicet lídrů zemí Latinské Ameriky se ve dnech 2. – 3. prosince sešlo ve venezuelské metropoli Caracas, aby vytvořili nový regionální blok s cílem užších ekonomických a politických vazeb. Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC) s populací cca 600 milionů obyvatel záměrně nezahrnuje USA a Kanadu. Jedná se o historický mezník, který zůstal českými médii – v té době zaneprázdněnými gorilkou Mojou – zcela nepovšimnutý.
Během summitu se na fungování bloku CELAC dohodli všichni latinskoameričtí prezidenti a premiéři napříč politickým spektrem – od komunistického revolucionáře Raúla Castra po miliardáře a byznysmena Sebastiana Piñeru – ve shodě, že se jedná o naplnění dvě stě let staré ideje Simona Bolívara o skutečné nezávislosti a jednotě Latinské Ameriky. Osvoboditel a průkopník jihoamerické integrace Bolívar, který vyvedl latinskoamerické národy z područí kolonialismu, v roce 1828 prohlásil: „USA jsou předurčeny osudem, aby do Latinské Ameriky přinesly mizérii ve jménu svobody.“ To lze parafrázovat aktuálními slovy kubánského prezidenta: „Latinská Amerika se změnila, nelze s ní zacházet, jak tomu bylo v minulosti, kdy se jí imperialisté pokoušeli vnutit své modely a porobit si naše národy.“ Castro připomněl padesát let americké ekonomické blokády Kuby a označil ji za nejkrutější a nejdelší zločin na nějaké vybrané zemi v historii lidstva. Nikaragujský prezident Ortega dodal, že „byl učiněn rozsudek smrti pro Monroeovu doktrínu.“ Monroeova doktrína z roku 1823 prošla mnoha interpretačními stádii a stala se jakýmsi symbolem nerovných vztahů USA a Latinské Ameriky.
CELAC má redukovat tradiční závislost většiny zemí subkontinentu na USA a být alternativou vůči studenoválečné Organizaci amerických států (OAS), založené v roce 1948. Ta je řízena z Washingtonu a zahrnuje i USA a Kanadu. Venezuelský prezident Hugo Chávez prohlásil, že „po letech nastal čas nahradit tuto neefektivní, zastaralou a opotřebovanou strukturu.“ Založení CELAC lze interpretovat jako „historickou odplatu“ latinskoamerických zemí za chování OAS, která sloužila zájmům Washingtonu při svržení nepohodlných režimů a prezidentů – ať už se jednalo o Jacoba Arbenze v Guatemale, Salvadora Allendeho v Chile, invazi na Grenadu a další. Některé státy jako Venezuela, Bolívie, Ekvádor nebo Nikaragua nevyloučily možnost vystoupení z OAS na protest proti blokádě Kuby.
Washington však nevnímá CELAC jako náhradu OAS. Americké ministerstvo zahraničí oznámilo, že USA nadále považují OAS za hlavní multilaterální organizaci, reprezentující západní hemisféru. Nejen toto tvrzení dokládá, že USA vnímají CELAC jako hrozbu své hegemonii na kontinentu, protože tento blok se chce výrazněji orientovat na spolupráci s Asií a Evropou. Naopak zformování CELAC vřele uvítala Čína, jejíž prezident Chu Ťin-tchao zaslal do Caracasu gratulační dopis. Peking chce prohlubovat spolupráci s CELAC a vzájemný rozvoj vztahů, který je výhodný pro obě strany.
Chilský prezident Piñera, který se ujal jako první rotujícího předsednictví organizace, vyjádřil naději, že se bloku podaří vybudovat regionální integraci i přes odlišnosti mezi jejími 33 členy. Na summitu se diskutovaly i otázky společného boje proti obchodu s drogami a klimatickým změnám. Otázky regionální bezpečnosti budou časem zaujímat přední místo, neboť agresivní a nepředvídatelná politika Washingtonu na mezinárodní scéně vyvolává v zemích CELAC stále větší znepokojení. CELAC má ambice stát se velkou silou 21. století a má k tomu nejlepší předpoklady, protože většina zemí Latinské Ameriky v době ekonomické a finanční krize Západu zažívá významný ekonomický růst.
Ondřej Kosina, historik a politolog, absolvent FF UK Praha.
Ondřej Kosina: Dobré zprávy z Venezuely
15.4.2013 11:18
Madurova inaugurace se slavnostní přísahou proběhne 19. dubna a jeho mandát potrvá do ledna 2019. Po smrti prezidenta Cháveze nastalo období nejistoty, které je spolu s těsným výsledkem voleb vhodným ovzduším pro vyvolání masových demonstrací opozice a zrežírování barevné revoluce za pomoci CIA. Je třeba mít na paměti, že Venezuela je země s největšími zásobami ropy na světě, spojenec Íránu a neformální lídr socialismus budujících latinskoamerických států, které jsou na její ekonomické pomoci mnohdy závislé. Ve Washingtonu je eminentní snaha změnit tamní režim, přičemž proamerický Capriles se jeví jako ideální figura. Lídr vládní Sjednocené socialistické strany Venezuely (PSUV) Diosdado Cabello předložil dokumentaci, včetně telefonních záznamů, o plánech opozice neuznat výsledky voleb za účelem vyvolání mezinárodního zájmu. Doufejme, že po avizovaném volebním auditu se emoce zklidní, opozice se zachová státotvorně, uzná svou porážku a umožní novému prezidentovi pokračovat v Chávezově odkazu.
Ondřej Kosina, politolog, vystudoval historii, politologii a iberoamerikanistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.
Ondřej Kosina: Novinky z Venezuely
Nové domy pro tisíce rodin
Pravice obecně tuto politiku označuje jako „populismus“ a „projídání budoucnosti“. Ve skutečnosti jí vadí, že už to nejsou pijavice z nadnárodních ropných společností, ale obyčejní lidé, kteří nejvíce profitují z přírodního bohatství země. Před nástupem Huga Cháveze k moci veškeré zisky z ropy plynuly za hranice země a mnozí Venezuelané žili v hluboké bídě. Zesnulý prezident zahájil radikální systémovou změnu a politiku socialismu 21. století sleduje i jeho pokračovatel. V průběhu dubna obdržely tisíce venezuelských rodin klíče od svých nových domovů, které pro ně nechala postavit vláda v rámci ubytovacího sociálního programu. Ve státu Vargas je již dokončeno 1666 domů, 612 je ve výstavbě a podle plánu se mají další dva tisíce ještě letos vybudovat. Za poslední dva roky bylo celkem postaveno 370 495 domů napříč celou zemí. Ubytovací sociální program – stejně jako řadu dalších tzv. misí – vytvořil prezident Hugo Chávez za účelem vyřešení nedostatku bytů.
Progresivní sociální zákonodárství
Minulý týden vstoupila v platnost nová pracovní legislativa garantující kratší pracovní dobu, delší mateřskou dovolenou a důchody pro všechny občany. Pracovní týden se zkrátil ze 44 na 40 hodin, zakazuje se „neférový způsob“ propouštění, je zaručeno právo na práci ženám i zdravotně postiženým. Venezuela má nyní třetí nejdelší mateřskou dovolenou na světě (šest týdnů před a dvacet týdnů po narození dítěte). Otcové mají nárok na dva týdny „otcovské dovolené“. Stejné podmínky platí pro rodiče, kteří si adoptují dítě do tří let věku. Všichni pracující získávají nárok na starobní důchod – včetně žen v domácnosti resp. matek na plný úvazek a OSVČ. Během následujících šesti týdnů budou vládní inspektoři kontrolovat podniky, aby si ověřili, jestli zaměstnavatelé nová nařízení dodržují. Pracovní legislativa známá pod zkratkou Lottt je výsledkem téměř deseti let diskusí v parlamentu i v rámci dělnického hnutí. Venezuelská vláda ji charakterizuje jako „nejpokrokovější pracovní zákony na světě“ a důležitý mezník tranzice od kapitalismu k socialismu.
Konzistence zahraniční politiky
Nový venezuelský prezident navazuje na odkaz Huga Cháveze nejen v domácí ale i v zahraniční politice. Nicolás Maduro ostře odsoudil nedávný izraelský raketový útok na předměstí Damašku, který označil za jasný válečný akt a hrubé porušení mezinárodních dohod: „Tyto akty agrese dokazují přímé zapojení Izraele do syrského konfliktu a jeho spojení s ozbrojenými skupinami, které každým dnem ničí mír a bezpečí syrského lidu“. Maduro se zároveň důrazně ohradil proti nařčení ředitele Židovského latinskoamerického kongresu Claudia Epelmana, který na konferenci v Budapešti prohlásil, že „intenzivní styky Íránu se zeměmi Latinské Ameriky – obzvláště s Venezuelou – vedou k vzestupu antisemitismu v regionu“. Uvedl, že íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád volal po zničení Izraele a popíral holocaust. Nicméně je třeba připomenout, že i přes přátelský vztah obou prezidentů Chávez nesdílel Ahmadínežádovy ideje jako je např. upírání Izraeli práva na existenci. Maduro odmítl kampaň proti své zemi a řekl, že nesouhlas s izraelskou zahraniční politikou nelze interpretovat jako antisemitismus. Dále připomněl holocaust domorodých indiánů, kterých na americkém kontinentu od roku 1492 a v éře kolonizace zahynuly desítky milionů.
Stabilizace vnitropolitické situace
Povolební emoce ve Venezuele již opadají a vnitropolitická situace se pozvolna stabilizuje. Po rvačce mezi vládními a opozičními poslanci na půdě Národního shromáždění uzavřely obě znesvářené strany dohodu, ačkoliv pravice podala další stížnost k Nejvyššímu soudu ve věci výsledků voleb a nadále se neúčastní volebního auditu, který sama požadovala. Na počátku května uzavřeli socialisté s opozicí dohodu, ve které odmítli násilí, uznali demokratické instituce země a odsouhlasili pokračování vyšetřování povolebních násilností, během nichž 9 lidí zemřelo a 78 utrpělo zranění. Potřebu dialogu uznal i opoziční poslanec Julio Borges, vnímaný jako hlavní představitel strategie bojkotu volebních výsledků a dalších státních institucí.
Zdroj: www.venezuelanalysis.com
Ondřej Kosina, politolog, vystudoval historii, politologii a iberoamerikanistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.