Mýty a lži o Venezuele
Vítejte na stránce bolivar.wbs.cz v sekci Mýty a lži o Venezuele
Úpravu tohoto bloku zahájíte dvojklikem...
Mýty a lži o Bolívarovské republice Venezuele
Lze říci, že tato sekce našich stránek je jednou z nejdůležitějších, protože se zde budeme vyrovnávat s všeobecně rozšířenými mýty a polopravdami. Tak se na ně pojďme podívat...
Mýtus: President Chávez zakázal opoziční televizi RCTV
Pravda: Televize RCTV nebyla zakázána. Noviny z USA rozšířili všeobecný mýtus o "zákazu opoziční televize". V roce 2006, s půlročním předstihem, oznámil president republiky Hugo Chávez, že NEPRODLOUŽÍ vysílací licenci televizi RCTV. Důvodů bylo několik: 1. Neplacení daní a pokut, 2. Vysílání mládeži nepřístupných programů v běžném vysílacím časem, 3. Aktivní účast na státním převratu v roce 2002. Televize RCTV zmizela z klasického vysílání v roce 2007, nicméně nadále vysílala na kabelovém a satelitním systému. Televize RCTV nebyla zakázána, její personál nebyl pronásledován a její pracovníci nebyli perzekuováni, přestože v dubnu 2002 otevřeně podpořili státní převrat proti demokraticky zvolené vládě, ať už výzvou ke svržení presidenta, ignorací presidentských projevů či odvysíláním zmanipulovaných videozáběrů. Lze si jen těžko představit některý z "vyspělých států", který by dovolil fungování televize jež se aktivně účastnila státního převratu proti demokraticky zvolené vládě dotyčného státu.
Mýtus: Nezaměstnanost za vlády presidenta Cháveze dosahuje 30%!
Pravda: V době nástupu presidenta Cháveze k moci (1999) dosahovala nezaměstnanost 15%. V roce 2002, v důsledku rozsáhlé generální stávky iniciované odborovou centrálu CTV a podnikatelskou komorou FEDECÁMARAS se zvedla na 19.2%. Od neúspěšné stávky se nezaměstnanost prakticky snižovala. V roce 2008 dosáhla 7.8%. V době finanční krize se mírně zvýšila na 12.1%, ale k dnešku klesla na 7.3% (zpráva Národního statistického úřadu, INE, říjen 2012).
Mýtus: Za vlády presidenta Cháveze dosahuje inflace 30%!
Pravda: Překroucená polopravda. Pravdivé je číslo, v roce 2010 skutečně dosáhla inflace více než 29%, překroucený je však pohled na číslo. Udělejme si menší experiment. Vyprůměrujme inflaci za období 1999 - 2010 (prvních 12 let vlády presidenta Cháveze) a porovnejme s obdobím 1987 - 1998 (předchozích 12 let). Průměrná inflace mezi lety 1999 - 2010: 21.9%. Průměrná inflace mezi lety 1987 - 1998: 49.4%. Zdroj: Mezinárodní měnový fond, CIA World Factbook.
Mýtus: Ve Venezuele je nedostatek potravin.
Pravda: "Zaručené zprávy" o nedostatku potravin z Venezuely jsou při nejmenším divné. Jak jde dohromady fakt, že počet dětí trpících podvýživou klesl z 7.7% (1990) na 2.9% (2011) s tím, že je nedostatek potravin? Stejně tak počet dětí trpících mírnou, až střední podvýživou klesl z 6.7% (1990) na 3.7%(2007). Jak jde dohromady fakt, že zemědělská produkce se v průměru zvýšila o 44% společně s faktem, že počet lidí trpících podvýživou klesl z 21% (1998 - 2000) na 6% (2005 - 2007) a zprávy o nedostatku potravin? Zpravodajci šířící "zaručené informace" se snaží ze lži udělat pravdu a z pravdy udělat lež. Zdroje: Statistické oddělení Organizace spojených národů.
Mýtus: Ekonomika Venezuely se za vlády presidenta Cháveze propadá.
Pravda: Pokud bychom hleděli jen na ukazatel hrubého domácího produktu, který je jedním z důležitých ekonomických ukazatelů, zjistíme naprostý opak. Od roku 2000 do 1. poloviny roku 2012 se HDP Venezuely celkově zvýšil o 47% (zářijová zpráva CEPR o ekonomické obnově Venezuely: růst - propad = změna), přičemž musíme vzít v úvahu fakt, že president Chávez získal kontrolu nad ropným průmyslem jakožto strategickým rezortem, až v roce 2004. V roce 2002 a 2003 došlo k prudkému propadu HDP přímo zaviněnému rozsáhlou ekonomickou sabotáží v ropném průmyslu v podobě tři měsíce trvající generální stávky. Vláda presidenta Cháveze také započala diverzifikaci hospodářství, tedy ukončení jednostranného směřování hospodářství (v případě Venezuely na ropný průmysl) do více směrů. Proto např. v první polovině letošního roku se ropný průmysl rozrostl jen o 1.6%, zatímco "ne-ropný" sektor o 5.6%.
Mýtus: Chávez je diktátor!
Pravda: Pomineme-li fakt, že tento "argument" působí spíše jako výkřik, zjišťujeme, že Chávez je jeden z nejdivnějších "diktátorů" v historii lidstva. Zatím se nenašel diktátor, který by během své vlády legalizoval homosexualitu, uznal práva domorodého obyvatelstva, zrovnoprávnil ženy, vytvořil ústavu v níž 116 z 300 článků se přímo zabývá lidskými a občanskými právy, nebo diktátor, který by se nechal nazývat "opicí", nebo "mestikem" v masmédiích aniž by je zakázal. "Diktátor" Chávez předvedl svoje diktátorství i tím, že nechal amnestovat všechny organizátory puče z roku 2002. "Diktatura" Cháveze se projevuje i tím, že počet násilných zásahů proti demonstracím a shromážděním ve Venezuele klesl z 1:26 na 1:35. Na počátku 90. let "demokratická" vláda presidenta Peréze pozabíjela téměř 3 tisíce lidí během hrůzných nepokojů nazývaných jako Caracazco. A kdo kdy hovořil o "diktátoru" Perézovi? Nikdo, protože lidi pozabíjení během nepokojů byli lidi, kteří se vzbouřili proti neoliberálním ekonomickým reformám, zdražování a masovým privatizačním akcím. A ještě jeden protiargument. V době nástupu presidenta Cháveze k moci bylo ve Venezuele jen 3% domácností napojených na internet, dnes je to mezi 28-33%, přičemž většina připojení byla zajištěna vládou. A přesto organizace sledující svobodu toku informací na internetu shledávají venezuelské internetové prostředí za demokratické a otevřené (OpenNet Initiative, http://opennet.net/research/profiles/venezuela).
Mýtus: President Chávez způsobil nárůst kriminality. Počet vražd stoupnul z 6 000 v roce 1999 na 19 000 v roce 2011!
Pravda: Zde je několik ALE - 1. Nástup vlády presidenta Cháveze znamenal velké změny, které donutili staré partaje a staré vůdce Venezuely uchýlit se ke všem možným prostředkům boje proti demokraticky zvolené vládě a to včetně násilných akcí (viz státní převrat 2002), 2. V době nástupu presidenta Cháveze došlo k zostření situace na venezuelsko-kolumbijské hranici skrze mobilizaci levicových guerill FARC a pravicových paramilitares Černých jestřábů, 3. K největším nárůstum zločinnosti dochází v těch státech Venezuely, kde vládnou opoziční guvernéři (stát Miranda, Henrique Capriles Radonski, opoziční strana Justicia Primero, mezi lety 2009 - 2012 zdvojnásobení kriminality a vražd, presidentský kandidát Radonski kritizoval v předvolební kampani vládu presidenta Cháveze za nedostatečný boj proti kriminalitě. Guvernéru Radonskemu byla rovněž nabídnuta pomoc od centrální vlády a od nových elitních policejních důstojníků, oboje odmítnul.), 4. President Chávez získal kontrolu nad zemí, kde policejní složky fakticky tvořili část organizovaného zločinu. Policie v roce 2002 otevřeně podporovala státní převrat, napadala přívržence vlády a rozpoutávala krvavé nepokoje. Policejní složky ve Venezuele mají dlouhou tradici v porušování lidských práv a svobod. Je to dědictví již z dob pravicové diktatury generála Jimeneze (1952 - 1958) a z období 40letého marasmu, které následovalo po pádu diktatury. V roce 1989 se venezuelská policie během událostí Caracazo dopustila celé série mimosoudních vražd. Až od roku 2009 se začalo dařit reformovat policejní síly a na mnohých místech již dochází ke snížení kriminality, zejména na místech, kde působí důstojníci a policisté vystudovaní na Bolívarovské experimentální policejní akademii a z nově zformovaných složek Bolívarovské národní policie.
Mýtus: Bolívarovské kruhy jsou paramilitarní teroristická uskupení, násilím a vraždami prosazující moc diktátora Cháveze (J. Ruml, "Šokující Venezuela").
Pravda: Bolívarovské kruhy (Bolivarian Circles) jsou dobrovolnické občanské organizace, složené z lidí všech vrstev a převážně vzdělaných lidí (Ramiréz, Cristobal Valencia "Venezuelská bolívarovská revoluce: Kdo jsou Chávezovci?", 2005), jejichž cílem je na občanské nízko-úrovňové bázi aplikovat do praxe sociální reformy v rámci společnosti, ve svém okolí. Nedisponují zbraněmi a nedopouští se zastrašování, naopak často jsou sami oběťmi opozičního teroru. Pro příklad, mezi lety 2002 - 2003 bylo zavražděno 50 levicových aktivistů z Národní farmařské koordinace Ezequiela Zamory, která zajišťuje aplikaci pozemkové reformy ve Venezuele (Ramiréz, Cristobal Valencia, stejná publikace).
---
Chávez zvelebil Venezuelu a Dolejší si hrál s čísly
Nikola Čech
Redaktor známého internetového periodika Britské litsy (BL), Karel Dolejší, publikoval 8. března v tomto médiu svůj článek, Chávezův césaropapismus, jeho kulturologické souvislosti a důsledky (http://www.blisty.cz/art/67799.html). Článek, jak napovídá již název, se věnuje charakterizaci politicko-mocenského systému právě zesnulého prezidenta Bolívarovské republiky Venezuela, Hugo Cháveze. Dalšího dne byla redakci BL odeslána kratší polemická reakce s jednou, důležitou částí Dolejšího článku. Protože redakce BL tento příspěvek nepublikovala (na což má samozřejmě právo), rádi jej dáváme k uvážení čtenářům tohoto blogu. Dolejší ve svém článku přišel s tezí, že v období vlády Hugo Cháveze došlo u většiny Venezuelců k radikální změně vnímání společenské reality ve smyslu (Obamovské) naděje, optimismu a očekávání změn, které se ale údajně fakticky buď nedostavily, nebo byly jejich výsledky jen velmi skromné. Chávez podle Dolejšího není sociálním reformátorem, ale spíše falešným prorokem, který si systematicky budoval svůj kult osobnosti (podle Dolejšího cestou údajného zániku svobody tisku a omezováním politické plurality země). Obyčejným lidem v mnoha směrech neodkázal ani tak lepší podmínky pro jejich osobnostní rozvoj a realizaci jako spíš systém zbožštění sebe sama s příslibem budoucího ráje. Nehodlám polemizovat s Dolejšího názory na stav tzv. lidských práv, míru kriminality, nebo hospodářský chaos v době Chávezova prezidentování. Každý si může velmi jednoduše, pouze letmým pohledem např. na Wikipedii zjistit, jak se to s těmito jevy mělo za Cháveze a jak ze jeho předchůdců. Každý si může například jednoduše zjistit míru inflace dnes a v době před příchodem Cháveze do prezidentského paláce atd… Chtěl bych ale poukázat na Dolejšího poněkud manipulativní nakládání s údaji Indexu lidského rozvoje (HDI), mající dokázat, že Venezuela se za dob Cháveze vlastně vůbec neposunula kupředu. Připomínám jen, že index HDI odráží několik faktorů ilustrujících kvalitu života v určité zemi, konkrétně podle metodiky z roku 2011 očekávanou délku dožití novorozence, průměrnou a očekávanou délku školní docházky a hrubý národní produkt na hlavu v paritě kupní síly. Dolejší ukazuje graf vývoje HDI v Latinské Americe a Karibiku, Venezuele, světě a ve skupině zemí s vyšším HDI (skupina asi 40 zemí, mezi něž se řadí i Venezuela) a komentuje jej slovy: „Na grafu UNDEP [správně má být UNDP – pozn. NČ] výše můžete vidět, že se index lidského rozvoje (HDI) ve Venezuele mezi lety 2000-2008 zvýšil asi o deset procentních bodů; od té doby nicméně téměř stagnuje, zatímco Latinská Amerika jako celek dál pokračuje v růstu.“ Rozklíčujme si toto sdělení: v první větě se dozvídáme, že HDI ve Venezuele v letech 2000-2008 rostlo asi o deset procentních bodů, aniž se nám dostává vysvětlení, co tato informace znamená. Je to hodně, nebo málo? Jak na tom byla Venezuela předtím? A jak si vedly ve stejném období jiné země? K tomu Dolejší mlčí. Naopak ve druhé větě explicitně tvrdí, že Venezuela posledních let Chávezova prezidentování stagnuje, zatímco Latinská Amerika roste. Úspěch reforem se tedy nekoná. Opravdu nekoná? Pokud budeme číst Dolejším vybraný graf bez předsudků, uvidíme dost jiný obrázek. Venezuela skutečně v rozvoji HDI stagnovala, ale nikoliv za Cháveze ale právě před obdobím jeho vlády, zejména v letech 1980-1990, i když také v letech 1990-2000 rostl HDI jen pomalu. Zatímco v roce 1980 byl HDI Venezuely podle grafu nad úrovní průměru zemí Latinské Ameriky a Karibiku, zemí s vyšším HDI i průměrem všech zemí světa, v roce 2000 se kvůli zmíněné stagnaci a pomalému růstu HDI Venezuely propadl jak pod úroveň zemí Latinské Ameriky tak pod úroveň zemí s vyšším HDI. Co následovalo pak? Graf nám jasně ukazuje, že v letech 2000-2011, tedy za vlády prezidenta Hugo Cháveze dochází k prudkému růstu HDI a Venezuele se podařilo zcela smazat rozdíl vůči ostatním zemím Latinské Ameriky, který vznikl v předchozím období. Je pravda, že vlivem finanční a ekonomické krize se růst venezuelského HDI od roku 2008 zpomalil. Nelze ovšem říct, že by se zastavil – ve skutečnosti roste rychleji než HDI skupiny nejvyspělejších zemí světa včetně např. České republiky. Dolejší dále zmiňuje, že Bolívarovská republika Venezuela se jako na ropu a zemní plyn bohatý stát umístila se svým HDI v roce 2011, „tedy po dvanácti letech vlády Hugo Cháveze“, na 72. místě. Následně vyjmenovává země Jižní a Střední Ameriky, které se umisťují před Venezuelou. Tento výčet ale nemá ohledně zkoumání vlivu Chávezova prezidentování na HDI žádnou vypovídací hodnotu, stejně jako sdělení, že do první desítky v obou Amerikách se Venezuela dodnes nevejde. Tato sdělení neslouží racionální analýze, ale jsou nositelé emočně záporného náboje, a mají za cíl čtenáři vsugerovat, že úspěchy Chávezových reforem se prostě nedostavily. Dolejší navíc účelově opustil předchozí porovnávání Venezuely se zeměmi Latinské Ameriky a přichází s konstrukcí „obou Amerik“, čímž se Venezuela opravdu do první desítky zemí nevejde (což je Dolejšího záměr). V poslední části článku „dokazující“ neúspěch (nebo faktickou neexistenci) Chávezových reforem Dolejší postuluje, že v roce 1985 byla Venezuela podle UNDEP co se týče Latinské Ameriky v úrovni HDI na deváté pozici; v roce 2011 je pro změnu na deváté pozici. Používá se tu trik, kdy se období prezidenta Cháveze (1998-2011) spojuje s obdobím vlády jeho předchůdců (1985-1998) a hodnotí jako celek. Dolejší se zjevným záměrem odmítá podrobit zkoumání období, které je jako jediné z hlediska reforem a jejich vlivu na HDI relevantní. Udělejme to tedy za něj: Ze samotného Dolejšího grafu vyplývá navzdory snahám o dezinterpretaci, že v letech 1980-2000 si Venezuela vedla z hlediska růstu HDI dost bídně. Při srovnání úrovně HDI Venezuely a deseti dalších zemí Jižní Ameriky (údaje pro Surinam nejsou k dispozici), nám vyjde, že v roce 2000 se Venezuela nacházela s hodnotou HDI 0,656 na 7.místě z 11. Pořadí zemí bylo Argentina a Chile (0,749), Uruguay (0,736), Peru (0,674), Ekvádor (0,668), Brazílie (0,665), Venezuela (0,656), Kolumbie (0,652), Bolívie a Paraguay (0,612) a Guyana (0,579). Nyní se podívejme na výsledky Venezuely a zmíněných zemí v roce 2011 – Venezuela se s hodnotou 0,735 umisťuje již na 4. místě z 11. Pořadí zemí je Chile (0,805), Argentina (0,797), Uruguay (0,783), Venezuela (0,735), Peru (0,725), Ekvádor (0,720), Brazílie (0,718), Kolumbie (0,710), Paraguay (0,665), Bolívie (0,663) a Guyana (0,633). Venezuela tedy z hlediska HDI předběhla během vlády Hugo Cháveze Peru, Ekvádor a Brazílii a stáhla náskok vedoucích zemí Argentiny a Chile. Pokud se podíváme na tempo růstu HDI mezi lety 2000 a 2011 je Venezuela s hodnotou 12% růstu zřetelně a s výrazným náskokem na 1. místě mezi sledovanými zeměmi Jižní Ameriky, následována na 2. místě s 9,3% nejslabší Guyanou. Chile, Argentina a Uruguay jsou z hlediska relativního růstu se 6,4-7,5% růstu na konci žebříčku. Tato fakta, dohledatelná v originální statistické databázi, zjevně odporují Dolejšího výkladu a činí jej neudržitelným. Za předpokladu, že HDI bereme jako relevantní ukazatel kvality života společnosti, zmíněné údaje dokazují, že Chávez zvelebil Venezuelu a zlepšil život jejích obyvatel a dějinami by tudíž měl být oceňován (jistě ne nekriticky) jako úspěšný reformátor a nikoliv jako umělý mýtus, jak vychází z Dolejšího článku.
ZDROJ: http://hdrstats.undp.org/en/indicators/103106.html