Hugo Chávez
Hugo Rafael Chávez Frias a revoluční vláda Venezuely
Hugo Rafael Chávez Frias ( 28. července 1954, Sabaneta, Barinas, Venezuela).
Bývalý podplukovník parašutistických jednotek, aktivně účastnící se boje proti maoistickým rebelům, účastník státního převratu proti vládě Carlose Andrése Peréze (1992), zakladatel Bolívarovského revolučního hnutí. Se stranou Hnutí za 5. republiku kandidoval do parlamentních a presidentských voleb roku 1998 a úspěšně porazil kandidáty zavedených klientelistických stran ("sociálně demokratické" AD a křesťansko-demokratické COPEI). Od roku 1998 president Venezuely. Od roku 2007 předseda Sjednocené socialistické strany Venezuely (PSUV).
Narodil se do rodiny vesnických učitelů. V mládí se inspiroval myšlenkami Simona Bolívara, osvoboditele jihoamerických a středoamerických národů z područí španělské imperiální moci. Inspirován Simonem Bolívarem, vstoupil na vojenské gymnasium a posléze i do akademie. Zařazen mezi parašutistické jednotky, počal se setkávat s kriticky smýšlejícími důstojníky a vojáky, kteří nebyli spokojeni s korupčním prostředím mezi nejvyšším velitelským sborem venezuelských ozbrojených sil. V armádě studoval Bolívarovi spisy i různou socialistickou a demokratickou literaturu. Během událostí Caracazca byl "mimo službu" z důvodu nemoci. Neúčastnil se krvavého teroru vlády presidenta Peréze, nicméně události na něho měli velký vliv a společně s řadou dalších důstojníků (Luis Reyes Reyes, Jorge Garcia Carneiro, Paul Baduel a další) začal připravovat plán svržení vlády presidenta Peréze a to skrze Bolívarovské revoluční hnutí založené již začátkem 80. let. Na jaře 1992 vede státní převrat proti vládě presidenta Peréze. President však včas zmobilizuje vládě věrné jednotky a izoluje revoluční vojáky a důstojníky. Převrat je poražen a důstojníci odsouzeni k mnohaletým vězením. Na konci převratu, Hugo Chávez před televizními kamerami veřejně přijímá zodpovědnost za převrat a stává se morálním a politickým vítězem převratu. V roce 1994 je Hugo Chávez a ostatní důstojníci propuštěn, na amnestii presidenta Caldery. President Peréz byl o rok dříve zatčen na příkaz Nejvyššího soudu pro zpronevěření 20 miliónů dolarů ze státního rozpočtu.
V roce 1995 se Hugo Chávez zapojuje do politického života a se svými přáteli a kolegy z armády zakládá Hnutí za 5. republiku, stranu jasně orientovanou proti zaběhlému systému absolutní korupce, klientelistického režimu střídání moci dvou stran a strany jasně bojující za zájmy nižších a středních vrstev společnosti.
Volby 1998 dopadají následovně:
Hugo Rafael Chávez Frias - Hnutí 5. republiky - 56.2% hlasů.
Henrique Salas Romer - Projekt Venezuela - 39.97% hlasů.
Irene Sáez - IRENE - 2.82% hlasů
Luis Altaro Ucero - ORA - 0.42% hlasů.
Od nové republiky (1999) k puči (2002).
Roku 1999 se Hugo Chávez ujímá funkce presidenta 4. republiky a je rozhodnut podle programu a cílů své strany ukončit její existenci. Oznamuje vyhlášení celonárodního referenda o zrušení ústavy republiky. 92.4% hlasujících se vyslovují pro svolání ústavodárného shromáždění. Ve volbách do ústavodárného shromáždění získává Vlastenecká kandidátka složená z Hnutí 5. republiky, Komunistické strany Venezuely, Hnutí za socialismus, Lidového volebního hnutí a strany Vlast pro všechny 65% hlasů a tím 121 poslanců shromáždění. Staré partaje sdružené v Demokratické kandidátce, tedy strany Demokratická akce, COPEI, Projekt Venezuela a Konvergencia získávají 22.1% hlasů a tím 4 poslance. 3 poslance získávají zástupci domorodého obyvatelstva a 3 poslance samostatné strany. Nová ústava pohřbívá starou republiku a vyhlašuje Bolívarovskou republiku Venezuela. Nová ústava je v následujícím referendu podpořena 71.8% hlasujících. Organizace pro lidská práva, např. Amnesty International, chválí novou demokratičtější ústavu Venezuely. Například články 83, 84 a 85 prohlašují právo na zdravotnictví za základní lidské právo. Jiný článek ústavy zase propůjčuje venezuelskému národu právo odvolat presidenta republiky (Venezuela a Švýcarsko jsou jediné státy světa s touto demokratickou výsadou).
Článek ústavy o zákazu privatizace nerostného bohatství a zejména ropy, způsobuje, že mocní jsou zachváceni bezmocí a společně s masmédii se snaží svrhnout vládu presidenta Cháveze. President Chávez mezitím vítězí i v mimořádných presidentských volbách svolaných na rok 2000 a získává již 60% hlasů. Touto dobou je vzhledem k obrovské opozici ze strany managementu státní ropné společnosti PDVSA a rostoucímu tlaku USA nucen vládnout pomocí mimořádných dekretů. Celkem 49 dekretů je vydáno pro zvládnutí ekonomické krize (v rámci zmocňovacího zákona), která zachvátila zemi během vlády presidenta Caldery a z níž se Venezuela do roku 2001 nedostala. Proti dekretům se zvldla vlna nevole a stávek organizovaných podnikatelskou komorou a odborovými svazy. Stávkující a demonstrujícím bylo slíbeno, že dostanou zaplaceno, i když nebudou v práci (McCaughan). V této době se dostává do čela opozice neblaze proslulý podnikatel, Pedro Carmona Estange. Stávky dopadnou neúspěchem a ekonomika země se rozjíždí bolívarovským směrem. Vláda presidenta Cháveze definitivně potvrdila, že nezradí sliby, které svým voličům dala v předvolební kampani a pro něž byla zvolena. Ve stejné době (prosinec 2001) dochází k zavádění bezplatného zdravotnictví a inflace klesá na 12.1% (nejnižší od roku 1986). Růst ekonomiky se pohybuje kolem 4%.
Na začátku roku 2002, opoziční organizace, odboroví předáci a podnikatelská komora vytváří "Koordinační výbor za svobodu a demokracii", později "Demokratická koordinace". Šlo o organizaci přímo financovanou ze Spojených států amerických skrze zprostředkovatelské organizace. V dubnu 2002 president Chávez odvolává vedení státního ropného koncernu PDVSA z důvodu sabotáží a prodeje ropy podcenou do USA. Opozice, vč. DK a masmédií svolává demonstrace před sídlo PDVSA. Do čela demonstrací se dosahuje brigádní generál Lameda, dříve jmenovaný presidentem Chávezem na pozici ředitele PDVSA. Demonstrace končí krvavými střety při nichž skupina "neznámých" ostřelovačů napojených na opozici (Otto Neulstadt, korespondent CNN) pozabijí několik (mezi 10 - 16) přívrženců opozice a následně je masakr svalen na presidenta Cháveze. Skupina vojenských velitelů pod vedením admirála Ramiréze uvězní presidenta Cháveze a předkládá národu zfalšovaný rezignační protokol. Je zfalšován, neboť president odmítl rezignovat i pod nátlakem. Presidentem, fakticky diktátorem, země je jmenován šéf podnikatelské komory, výše zmíněný Pedro Carmona. Svévolně rozpouští národní shromáždění, volební komise, nejvyšší soud, propouští ombudsmana a nejvyššího státního zástupce a potlačuje vysílání státní televize Channel8 zatímco se pasuje do role bojovníka za svobodu a demokracii. Diktátorské jednání Pedra Carmony způsobuje odchod umírněných odpůrců presidenta Cháveze z puče. Odmítnutí navýšit platy odborových předáků a manažerů PDVSA zase vede ke konci stávky, která zachvátila zemi. A konečně, rozšíření zprávy, že president Chávez nerezignoval, ale byl uvězněn vede milión Venezuelců do ulic a v armádě dochází k vzpouře proti pučistům. 36hodin trvající vláda "presidenta" Carmony je svržena obrovskou lidovou demonstrací, když je presidentský palác obklíčen stovkami tisíc přívrženců legitimního presidenta Cháveze. Carmona utíká na kolumbijské velvyslanectví a potom do USA, kde žije do dnešních dní. Presidentská garda obsazuje presidentský palác a zatýká část pučistů, část unikla spravedlnosti. Večer 14. dubna 2002 se puč definitivně hroutí a z presidenta Cháveze se naštěstí nestal nový Salvador Allende (chilský socialistický president svržený vojenským pučem v r. 1973).
Klid ve Venezuele však nenastává. Ke konci roku 2002 vyhlašují odborové organizace a podnikatelská komora novou generální stávku. Cíl je zvrácený. Donutit samotné Venezuelce, aby svrhli vládu, která jim prvně v historii poskytla lékařství a školství zadarmo. Stávka při níž se zhroutilo zásobování, došlo k prudkému propadu HDP, extrémnímu nárůstu nezaměstnanosti, dlouhým kolonám u benzínových pump a vybrakovaným obchodům, končí po třech měsících naprostou porážkou a selháním "odborářů" a podnikatelů. Odborové organizace se rozštěpí. Protivládní odboráři podporující podnikatele zůstávají v CTV. Odboráři věrní zaměstnancům a vládě presidenta Cháveze formují UNT - Národní unii zaměstnanců. CTV výrazně oslabila a velká část řadových organizací přešla k UNT. V době stávky sehrála Kuba neocenitelnou pomoc. Kubánská vláda, vyvedená z mezinárodní izolace presidentem Chávezem a zásobována levnými topnými oleji a benzínem, poslala tisíce lékařů, inženýrů a učitelů, aby nahradili stávkující ve Venezuele. Byla to jen kapka v moři vzhledem k rozsahu stávky, ale i tak to ukázalo vděčnost Kuby za pomoc.
Referendum 2004
Ale ani neúspěšný puč, ani neúspěšná generální stávka, nezlomili protivládní opozici vaz. V roce 2004, opozice nenávidící a útočící proti bolívarovské ústavy z roku 1999, pokrytecky využila této ústavy a svolala celonárodní referendum s cílem odvolat presidenta republiky.
Opoziční organizace, např. Spojenými státy americkými sponzorovaná Súmate, shromáždili 3 milióny hlasů pod petici s cílem vyvolat referendum a dosáhli úspěchu. Referendum bylo svoláno na 15. srpna 2004 a doslova představovalo referendum o úspěších a neúspěších vlády presidenta Cháveze. 59% Venezuelců hlasovalo pro setrvání presidenta ve funkci, 41% proti. Byl to projev úspěšných bolívarovských misií, prudkého zvyšování životní úrovně, i toho, že Venezuelci moc dobře věděli jací lidé stojí za referendem.
Organizace amerických států i Carterovo centrum potvrdili demokratičnost a otevřenost referenda.
2006 - 3. presidentské období
Po referendu nastává období, které je President Chávez odhodlán věnovat ke sjednocení Jižní Ameriky v bolívarovském duchu. Vědíc, že i v jiných státech (Bolívie, Ekvádor...) se začínají uchycovat obrozené myšlenky bolivarianství a demokratického socialismu, Ale ještě předtím navštěvuje Evropu, kde v květnu 2006 vyjadřuje ochotu dodávat levně venezuelskou ropu pro potřeby evropských pracujících a chudých dělnických komunit. Starosta Londýna, Ken Livingstone, hodnotí toto jako "Nejlepší zprávu z Jižní Ameriky za mnoho let."
V prosinci 2006 se konají 3. presidentské volby jichž se účastní president Hugo Chávez a vyhrává nad opozičním kandidátem Manuelem Rosalesem se ziskem 62.8% hlasů. Carter Center i Organizace amerických států uznávají volby jako platné a demokratické.
O ani ne dva týdny později, 15. prosince 2006, oznamuje president Chávez projekt vytvoření Sjednocené socialistické strany Venezuely jakožto zaštitující organizace pro socialistické, sociálně-demokratické, marxistické a lidové strany ve Venezuele. Vzniká PSUV jejímž programem je Socialismus pro 21. století a která sjednotila 11 levicových stran a hnutí. President oznamuje, že cílem strany PSUV je sjednotit roztříštěné bolívarovské hnutí a posílit kořenové-místní organizace.
V roce 2007 president předkládá ke všelidovému referendu reformu stávající bolívarovské ústavy z roku 1999. V ní mimo jiné navrhuje snížení pracovní doby na 36 hodin, zrovnoprávnění etnických menšin, ochranu práv sexuálních menšin, apod. Opoziční vůdci obviňují presidenta, že chce tímto referendem a změnami ze sebe učinit diktátora. Opozicí je kritizován především článek o možnosti vyhlásit nepřetržitý stav nouze v případě nepokojů, zřejmě ze strachu, že by mohli být jejich násilnosti a útoky potlačeny. Ústavní změny nicméně neprochází. President Chávez a venezuelští socialisté prohrávají referendum, byť jen těsně o 1% hlasů. V roce 2009 proběhla další ústavní reforma, týkající se jen zrušení omezení na kandidatury na veřejných postech. Proto mohl president Chávez i v roce 2012 kandidovat na presidenta Bolívarovské republiky. I toto referendum bylo Opozicí a Spojenými státy americkými napadeno jako snaha o diktaturu a nastolení vlády jednoho muže. Brazilský president Lula de Silva komentoval útoky proti Bolívarovské republice a jejímu presidentu slovy:"Když Uribe (Alvaro Uribe, kolumbijský proamerický president) zrušil jednolimitní omezení a snažil se zrušit i dvoulimitní omezení kandidatury na presidenta, nic jste neříkali."
Rok 2009 se stává navíc přelomovým pro všechny státy 3. světa. Je to prvně, kdy jsou struktury starého globalizovaného kapitalismu jako systému napadeny od samých základů. Už v roce 2004 Venezuela založila Bolívarovskou alianci amerických národů. Do tohoto spolku bolívarovsky a socialisticky orientovaných zemí se zapojila Bolívie, Ekvádor, Kuba, Nikaragua, Haiti, Antigua i Barbuda, Dominikánská republika a Svatý Vincent i Grenadína. Až do roku 2009 byl členským státem i Honduras, ale tam došlo k protizákonnému státnímu převratu a sesazení vlády levicového presidenta Zelaye.
V onom roce 2009 nastává frontální útok "rozvojových zemí" proti institucím zprostředkujícím moc a nadvládu zemí 1. světa. President Chávez, společně s Bolivií, Argentinou a Brazílií zakládají Banku jihu. Přímí protipól Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. Banka jihu má poskytovat bezúročné půjčky nepodmíněné drastickými sociálními škrty, zemím 3. světa. Tedy dělat přesně to čeho se děsí Mezinárodní měnový fond. Bývalý ekonom Světové banky Joseph Stiglitz reagoval na projekt slovy:"Velkou výhodou tohoto projektu je, že dokáže reflektovat potřeby zemí jihu."